Také jste někdy přemýšleli nad tím, jaký jiný tmel kromě lásky, drží naši společnost pohromadě? Ať už ano nebo ne, tady je pár mých pochodů. Tedy těch myšlenkových.
Tak hezké počtení!
Poslední dobou velmi často přemýšlím nad tím, co nás jako společnost spojuje a drží pohromadě. Dalo by se říci, že jsou to do určité míry názory. Ty samotné se sice pokouší scelit společnost asi tak, jako se olej snaží spojit s vodou.
Obecnou pravdou však zůstává, že ač už se problematika týká čehokoliv, názorovým skupinám jejich kost nevezmeš. Navzájem by se tou svou kostí raději umlátili, než aby přijali, že každý spor má dvě strany mince a ani jedna varianta není stoprocentně nejlepší.
Co ale tyto skupiny spojuje, je víra ve svou pravdu. Je to tudíž právě víra, kterou má v těle zakořeněnou i ten nejzarytější nevěřící Tomáš.
Ptáte se, v co Tomáš věří?
Nedávno jsem na zastávce pozorovala střet dvou generací. Partu tři puberťáků, kteří u mobilu společně dupali a smáli se někomu, kdo podle jejich slov vypadal jako ‚f*cking vokurka‘ (což si upřímně nejsem jistá, zda znamenalo tvar obličeje nebo zelenou barvu pleti).
Na vedlejší lavičce seděl dědeček, který se těch tří dupajících parchantů trochu bál a zároveň by jim jednu lísknul.
Člověk si řekne, že by se tito mladí lidé od takového dědečka mohli hodně naučit. Chybí jim ale jeden druh modly a tmel, který pojí dnešní společnost, a přes který už se dědeček nikdy nepřebrodí. Internet.
K čemu by partička potřebovala dědečkovo vyprávění o druhé světové válce nebo okupaci v ‘68, když se může pomocí hlasového vyhledávače zeptat mobilu třeba na to, Jakou velikost podprsenky má Britney Spears, což je jak jsem zjistila chyták, protože Britney už, díky soudu, podprsenku nosit nemusí.
Pokud jste viděli film Avatar, myslím, že jste nepřehlédli magický, posvátný strom Eywa, ke kterému vzhlížel a vážil si ho celý kmen. Myslím, že právě Eywa je dokonalým připodobněním internetu.
Kdykoli on sám dovolí, jsme neustále napojení. Stačí jen pár, těch správných dotyků obrazovky a dostane se nám kýženému vědění. Musíme si ovšem všichni položit ruku na srdce a přiznat, že ne vždy jsou vědomosti cílem našeho brouzdání internetem.
Před nedávnem jsem v MHD seděla vedle slečny, která si celou půlhodinu cesty prohlížela roztomilá videa s border koliemi. Ne, vůbec jsem jí během cesty nekoukala přes rameno, a ne, nevěděla jsem, že je v naší pozemské Eywe nahráno tolik videí s tímto psím plemenem.
Když se člověk zamyslí nad tím, zda nebo proč je telefon v rukou lidí tak toxickou záležitostí, rozbolí ho hlava natolik, že si musí vygooglit, Jak se zbavit migrény. Dostává se tak do bludného kruhu, z něhož jde jen těžko ven.
Spolu s mobilem, dobrovolně zavření ve své bublině. Proč vlastně? Aby jsme se nemuseli bavit s nikým kolem? Jsme rádi ‘sami mezi lidmi’?
Přejeme si nebýt osamělý a zároveň nikým obtěžováni, což podle mě vystihuje dnešní společenskou podstatu nás jako jedinců. Na druhou stranu nevědomky hledáme na internetu právě témata, o kterých by jsme se spolu mohli bavit.
Někdy, jednou. Až omylem potkáme někoho, s kým se budeme muset dorozumívat mluvením.
Co kdyby jsme vzhlíželi k našemu domácímu routeru tak, jako hinduisté k Brahmě, Višně a Šivě nebo jako křesťané k Bohu. Aniž by jsme si to uvědomovali, všichni věřící světa a uživatelé internetu mají jedno společné, nikdy svou vybranou entytu fyzicky neviděli v živé formě, ale vědí, že je mocnější něž oni sami, přináší jim globální pocit propojení a díky ní, mohou lépe zvládat život a fungování ve společnosti.
O člověku, jenž je věřícím a zároveň uživatelem internetu by se tak dalo hovořit jako o Super duchovním, nebo jako o člověku maximálně propojenému s velmi významnými proudy energie.
Ta ale uživateli internetu dojde, hned po vybití baterky v mobilu. Jedna z věcí, kterou může ateistický uživatel telefonu, věřícímu člověku opravdu ze srdce závidět je fakt, že na svou duchovní víru nepotřebuje nabíječku s konkrétní koncovkou.
Co se týče smrti, i tady ztrácí člověk s dobrým signálem v dlani, poměrně výrazně na body. Zatímco duchovní se těší na to, až se setká s cílem své víry, druhá skupina může po smrti jen stěží doufat ve splynutí mysli do útrob (drátů) internetu.
Ke konci života se tak stejně alespoň letmými kroky vracíme k duchovnu a trpce zjišťujeme, že nám Google vyhledávač možná najde spoustu možností, kam by se naše duše po odchodu z těla mohla vydat, ale internetovou Eywu už po vydechnutí nikdy neuvidíme.
Z toho plyne jasné resumé. Jedinou očistu duše a opravdový konec, který tak můžeme sobě a svému mobilnímu zařízení dopřát, je tovární nastavení.