O tématu vandalismu jednou napíšu nějakou humornou knihu, ale zatím jen takto pár slov, co mi připadlo na mysl. Pojďme se tedy podívat na zoubek našim nepochopeným vandalům.
Příjemné počtení!
Tipla bych si, že tak 80% lidí, kteří čmárají na veřejné prostory, dostávali v dětství příkazem malovat pouze na papír. Těm zbylým 20% to nikdo nevysvětlil, takže za tagování ve vlaku v podstatě nemůžou.
Této situaci je mnoho podobných. Jsou kapsáři, kteří by také určitě nikomu nebrali peněženky, kdyby věděli, že se to nedělá.
Ale zpět ke sprejování. Umím si představit mysl 9letého kluka, kterému maminka vynadala, když ji fixou počmáral novou komodu v obýváku. Co za vzdor se v hlavě takového kluka může vytvořit?
»Jednou udělám vlak«.
Je možné, že by jsme neměli posprejovanou pomalu celou Prahu, pokud bychom uměli zacházet s uměleckým cítěním svých dětí. Nebo kdyby obchodníci závratně zdražili spreje.
Mohli bychom se shodnout na tom, že i když s tím ne vždy zcela souhlasíme, některé graffiti jsou opravdu povedené. Občas v nás budí úžas, ba až obdiv to, jak mohl člověk ve výšce 5 metrů vytvořit něco, co by jsme nezvládli ani na papír A4.
Faktor, který spojuje všechny tyto umělce a čmáraly, je každopádně dost zřejmý. Udělat co nejlepší výkon, za co nejkratší dobu, a na tom nejvíce viditelném a zároveň nenápadném místě. Což zní pomalu jako úkol hodný agenta 007. Nebo nudistů v parku.
To, co mě opravdu dokáže rozčílit do barvy zralých jahod je, když vidím graffiti na památkách nebo sochách, protože umění na umění ze zásady nezvládám.
Ze subjektivního hlediska je vcelku pochopitelné, že neposprejovat místo ještě nikým neocejchované, musí být až nervy drásající. Taky by se ale dítěti ve škole nelíbilo, kdyby mu učitelka, po 2 hodinách detailní kresby, vzala výtvor a nechala ho jiným žákem kompletně překreslit. Nikomu by za to sice hlava nepadla, ale princip je princip.
Možná právě nízká úroveň trestu nebo neúcta k cizímu majetku, tyto ničitele směřuje fixou vpřed.
Napadlo vás někdy, proč se drtivá většina načmáraných nápisů v MHD, nedá přečíst?
Musím přiznat, že jsem občas trochu smutná, že i když je tag skoro přes celé okno autobusu, nedokážu ani během 20 minutové cesty rozluštit, co tím chtěl onen anonymní národopisec vlastně předat lidu.
Poselství.
Co jiného by to také bylo, když u sebe onen prorok v danou chvíli neměl ani fixu, tudíž chudák musel nápis do skla vyškrábat.
Pokud tyto výkřiky lidu vstříc lidem opravdu něco znamenají, je obrovská škoda, že hlavní město ročně vynaloží až 6 milionů korun na jejich odstraňování.
Vypadá to ale, že sprejeři a tageři se jen tak nevzdávají a svými nerozluštitelnými vzkazy nás chtějí budit k uvědomění tak dlouho, dokud jim nezačneme tleskat.
Pro mě osobně je nejtěžší, překousnout pomalovaná okna vlaků. Obzvláště, když ve vagónu nikdo nehlásí následující stanici, nefunguje světelná tabule a ty díky něčí sprejerské hodině výtvarné výchovy, jako bonus, nevidíš ven.
Opravdu hodně by mě zklamalo, kdybych jednoho dne zjistila, že ani sami čmáralové nevědí, co všechny ty zkratky a písmena znamenají, a že svým nápisům za mák nerozumí.
Závěrem bych chtěla popřát všem nadaným a rozumným sprejerům čisté trysky, a vyslat směrem k idiotům, kteří ničí veřejný majetek jednu radu.
Legální věci sice nejsou tak vzrušující, ale nemusíte kvůli nim absolvovat gepardí útěk z místa činu a nedostanete od nikoho obuškem přes ksicht.